Staří kamarádi, kteří se dnes po dlouhých válečných letech sešli, vyšli z kavárny a dali se směrem ku Praze. Cestou vzpomínali na všelijaké válečné útrapy a pak spolu rokovali, co by mohli podniknout. Plánů bylo dost, ale vždy se ukázaly neproveditelnými.
“Mizerné, pitomé peníze,” poznamenal Habán vztekle. Po pražských ulicích proudy davů valily se z místa na místo, zpívaly národní písně, vítaly vojsko nově přišlé do Prahy. Tu a tam bylo možno ještě spatřit, jak zamazával lid černou barvou nějakou bezvýzn amnou tabulku.
“Tomu se, Lojzo, u nás říká revoluce,” s úšklebkem řekl Habán.
“Takovou blbost jsme dělali, když jsme byli kluci, viď?”
“Víš, čemu se přece obdivuji?”
“To bych rád věděl.”
“Jistě bys mezi těmi nadšenci našel spoustu lidí, kteří nemají doma ani na oběd; to vzbuzuje můj respekt.”
“Mně je to zase k smíchu.”
“Podívej na starého Blažka, tamhle!” ukazuje Habán na jednoho muže v davu.
“Co má ten košík v ruce a řve na celé kolo?”
“Právě ten.”
“Co je s ním?”
“To je zrovna typický případ toho, co jsem povídal. Šest dětí má, máma, jeho žena, hlady zemřela. Kluci jsou doma, sami s tátou vaří. Vydělá málo, někdy vůbec nic, nyní právě zahálí, a podívej se, jak teď v tom davu zapomněl na své trudné postavení. Oči - všimni si - jen mu hoří radostí. Báječná povaha! Zavolám ho, jo?”
“Zavolej.”
Blažek se na zavolání obrátil a pátral, kdo ho volá. Pokynuli mu přátelsky a on se prodíral hustým davem k nim na chodník.
“Pozdrav bůh, hoši, také jste se přišli podívat na naše vojsko? To je radost, co? Kdo by to byl řekl, že se domůžeme své národní samostatnosti, že habsburská a vůbec cizí pakáž nás již vícekráte nebude vysávat? Hoši, máme svou Českou republiku - na zdar!”
“Neblázni, člověče, a mluv přece rozumně.”
“Na mou duši, radostí bych se zbláznil, vy, hoši, ani dobře snad nechápete, co se tu vlastně děje, jinak byste nemohli být tak neteční.”
“Máme starost o živobytí, a proto nejsme tak nadšeni, jako ty.”
“Z toho si, hoši, nic nedělejte, já jsem taky na zahálce a fretuji se s dětmi po celou válku - musíme to ještě nějaký čas vydržet, než se všecko upraví. To nejde jen tak říci: čurimurifuk, aby nám hned pečení ptáci lítali do huby, musí se pracovat, a pilně pracovat.”
“Tak pracuj, vrtáku, neřvi po ulicích.”
“Není dost peněz, Rakousko nás vysálo až na morek, všecko zlato shrábli cizáci, a proto není možno všecko hned uvésti v pravidelný chod, musí se hodně šetřit. Jakmile se jen trochu vzpamatujeme, bude u nás pro každého pracovitého člověka blaze, nic nám od huby nevezme cizák, všecko zůstane u nás, v naší české vlasti. Nebude chudáků a o mrzáky bude postaráno, budou žít ve šlechtických domech a pracující člověk v radovánkách. Tak to bude zakrátko u nás vyhlížet. Cizina nás bude obdivovat.”
Starý Blažek byl by snad ze svého nadšení vůbec ani nevyšel, kdyby se ho byl Habán, který dosud mlčel, nebyl zeptal,co to má v košíčku, který držel v ruce.
“Dostal jsem pěkného kocoura, tak dětem dnes udělám pečínku. Kolik je už hodin? Jéžišmarjá, půl dvanáctý? To musím domů, tak ty hodiny utíkají a děti nemají nic k obědu; nazdar, kamarádi!”
“Ukaž nám aspoň to zvíře.”
“Von by kocour ufouk, je to divoch.”
“Jen trochu pootevři víko.”
“Tak, dost, to stačí, je dobře vidět.”
“To je angorský kocour.”
“Toho, člověče, raději prodej a kup za stržené peníze jiné maso.”
“Když já a moje děti rádi jíme kocouří maso. Nazdar!”
“Nazdar!”
“A dobrou chuť!”
“Děkuju,” byla jeho poslední slova a Blažek raději upaloval domů, aby promeškaný čas nahradil.
“Blázen, tady hloupě civí a zapomene na oběd.”
“Je přece praktičtější, než jsem předpokládal.”
“Že napřed někde ukradne kocoura, než se tak nadchnul, viď?”
“Proto bylo zbytečné, žes mu radil, aby ho prodal.”
“To já jen žertoval, já věděl, ten se nepřipraví do maléru, ale proč lže? ”
Kamarádi došli na Staroměstské náměstí, kde bylo shromážděno mnoho lidí, hlavně kolem Husova pomníku. Na pomníku jakýsi muž řečnil.
“Pojďme si ho, Franto, také poslechnout.”
“Ani mě nenapadne. Dnes řeční k lidu kdekdo. Za Rakouska byl někde zalezlý , hrdinou za pecí, bál se jen trochu nahlas promluvit, a dnes mluví, řve od rána do večera. Je nadržen ----. Protiví se mi ti chlapi. Podívej, jak se bije v prsa, to jistě lidu vypravuje, jak bojoval proti Rakousku a jak nasazoval život pro zlatou svou vlast. Dělá se mi nanic, když poslouchám tyto hrdiny a mafisty. Dal bych mu raději po hubě, ale myslím si: čerta , lid se chce bavit a nadchnout.”
“Máš pravdu, Franto, je to samé žvanění a žádný revoluční čin. Každého lotra z Prahy v rukavičkách vypoklonkovali, jako například toho generála Kestřánka! Měli munici i vojsko v ruce, a přece se chlapa báli.”
“Kdyby ti lidé, jak tu jsou, porazili tenhle sloup hanby, nebylo by to sice pražádné hrdinství, ale aspoň jakýsi čin, jistě větší, než začmárávání německých firem,” řekl Habán, prohlížeje si znalecky lid.
“Myslíš, Franto, ten Mariánský sloup?”
“Copak je tu jiný? Nebo myslíš, že ten od elektriky je sloup hanby?”
“To je těžká věc, na vrcholku je panenka Maria, a to přece uznáš sám, že ta za nic nemůže.”
“Přece jsi snad slyšel, že byl ten sloup postaven na potupu národa.”
“To jsem slyšel dávno od táty, že byl postavenej, když to Prajzi v šestašedesátém vyhráli u Králového Hradce.”
“To ti tatínek neřekl pravdu, Lojzo. Ten sloup byl postaven od panstva po bitvě u Lipan.”
“Já se, Franto, nechci há-hádat, ale myslím si, že se me-mejlíš. Můj táta byl ho-ho-honěnej v dějinách.”
“Člověče, nepovídej mi takovou pitomost, já sice neznám žádného data dějin přesně, poněvadž mi po tom nic není, stala-li se nějaká věc o deset let dříve nebo později. Deset let sem - deset let tam - stačí, když člověk ví, že se určité věci vůbec děly; ale abych se o tolik století mejlil, jako tvůj táta a ty, to přece ne.”
“Táta mi říkal, že to četl někde u Pa-pa-palackýho.”
“A já ti povídám, že jsem to četl u Tomka.”
“U toho vi-vinárníka vod nás ze Žižkova, co jsme tam před válkou chodili v noci na po-po-polívku?”
“Možná, že ty dějiny napsal. Jiného Tomka neznám, jen ještě jednoho typografa, ale to je flamendr, ten nic nepíše!”
“Kdo by to do toho dědka řek, že je spi-spisovatel.”
“To snad psal, když byl ještě mladší, vydělal si na tom hodně peněz, zařídil si vinárnu a už nepíše.”
“To se ho schválně zeptám, kdo vlastně ten Ma-mariánský sloup po-po-postavil.”
“Na tom konečně mnoho nezáleží, všeobecný úsudek lidí je, že byl postaven od nějakých ničemů na potupu národa. Kam přijdeš, všude slyšíš na sloup nadávat, ale aby ho konečně někdo odstranil, to nikoho nenapadne. Co myslíš, Lojzo, neměli bychom ho sundat my?”
“Co ti to, Franto, vlezlo do-do palice za hloupost?”
“Žádná hloupost. Copak jsme už taky jen klepavé báby?”
“Dej pokoj, člověče. Ma-ma-máš starosti vo živobytí a budeš si hrát se sloupem.”
“Právě proto, dolů s ním! Za všecka utrpení, dolů s ním! Za strašlivou krvavou světovou válku, dolů s ním! Za všecky slzy matek, dolů s ním! Za všecku tu lidskou bídu, dolů s ním! Za víru zklamanou, dolů s ním! Za oběti našich kamarádů, dolů s ním! Navzdory všem hlupcům, dolů s ním! Navzdory...”
Habán ve svém opravdo vém rozhořčení ani nepozoroval, že je obklopen davem lidí. Teď si toho povšiml, a proto náhle ukončil.

Zpět na odkazy